Dolomity - s cestovní kanceláří

5. listopadu 2009 v 21:25 | Martina Machatá |  PŘÍBĚHY Z CEST
DOLOMITY 2005 - ITÁLIE
16.07.2005 - 23.07.2005

Stále žiji. A jak jsem říkala, když přežiju letošní dovolenou, přežiju snad už všechno.
Na dovolené jsme byli v Dolomitech. Do poslední chvíle jsem doufala, že cestovka zkrachuje, bohužel mi nebylo přáno.
Vím, že 7 dní se v poměru lidského života jeví jako zanedbatelná doba, ale říkám si, že některé zážitky v životě bych si i ráda odpustila.
Ještě že jsem dovolenou měla tři týdny, tudíž jsem měla čtrnáct dní, abych se z toho zážitku vzpamatovala.

Upozornění: Pohled na svět je velmi relativní a rozdílný. Dnešní moudří psychologové tvrdí, že ženy i muži mají odlišné vnímání.
Pokud někdo miluje hory, nechť prosím následující řádky nečte, v rámci uchování duševní pohody.

První den nás vyložili po nočním přejezdu pod horami, a tak v půl deváté, rozespalí, nevědoucí co nás očekává, jsme vyrazili na první výlet.
Zívající, se slepenýma očima jsme až tak nejlépe nevnímali našeho hlavního průvodce Borka, jenž nám dával první radu, která by byla poměrně důležitá, pokud bychom si jí přehodnotili podle svého. Radil nám, abychom si cestou zpět od horské chaty stopli auto, což údajně není problém, neboť sem do hor jezdí lidé shovívaví a přátelští.
V řeči nás žen by měla tato věta však znít: - stopněte si k horské chatě nějaké auto, náš autobus vás tam nevyveze, abychom nemuseli platit mýtné.
A tak zatímco převýšení prvních stovek metrů ostatní pohodlně vyjeli, my, čeští "zdatní" turisté jej vystoupali. Nebyla to chůze nikterak pomalá, neboť jak jsme později zjistili, byli jsme zhruba o hodinu a půl rychlejší, než psali v průvodci.
Myslím, že již po první půl hodině jsem začala rudnout.
Vztek se mísil s touhou přežít.
Nedostatek kyslíku mě zcela zaměstnával a tak není divu, že místo kochání se krajinou jsem se snažila přemluvit své plíce o rychlejší výměnu vzduchu nutného k přežití.
Naše průvodkyně Helenka, malá šlachovitá horolezkyně, zvyklá na roky tvrdé dřiny spolu s jedním členem naší výpravy (později jsme se dozvěděli, že Dolomity bere pouze jako malý trénink pro výstup na Mont Blank) první stoupání k horské chatě téměř vyběhli.
Pravda, chvílemi se pozastavili, aby zjistili jaké jsou ztráty, ale v jejich očích se bohužel nezračilo žádné nadšení z toho že všichni ještě žijeme, nýbrž jsem je podezřívala, že jsou značně rozladěni z naší pro ně málo svižné chůze.
Po dvouhodinovém výstupu Helenka nadšeně volala vedoucímu druhé skupiny, že jsme již nahoře, mnohem dříve, než se předpokládalo, všichni to v pohodě zvládli a nikdo se ani nezadýchal.
Během mé touhy konečně zhluboka dýchat jsem se snažila přesvědčit Petra ať jí řekne, že já v pohodě až tak nejsem a rozhodně jsem se zadýchala.
Marně.
A měl pravdu. Člověk vydrží hodně.
Ostatně je až neuvěřitelné, kolik člověk nabere sil, když si myslí, že to nejhorší má už za sebou.
Dnes už bych tak naivní nebyla. Pokud nejste na cestě zpět, nikdy nevíte co vás ještě čeká…
Po dvacetiminutové přestávce jsme se opět vydali na cestu. Asi tak zhruba půl hodiny bylo příjemných. Pak začalo prudké klesání a opět stoupání…..
Co dodat. Cestou zpět od chaty k autobusu jsme si nakonec auto nestopli, protože jsem se domnívala, že se alespoň cestou dolů pokochám a uvidím to, co jsem neviděla cestou nahoru. Jenže to jsem ještě netušila, že cestou dolů nepůjdeme pomalu, i přestože máme čas, ale abychom nevyšli ze cviku, téměř si to seběhnem.

Den jsme završili snahou zatlouci kolíky ke stanu, což se ukázalo, že i taková banalita může být "lehčím" problémkem, neboť během deseti minut jsme měli zohýbané všechny nové kolíky u nového stanu.

Celý zbytek zájezdu už pak probíhal v podobném stylu. (kromě zatloukání kolíků).

Ráno v půl deváté nás vždy u některého kopce vyložil autobus, pak jsme zhruba tři hodiny šplhali do kopce, nahoře se chvíli vydýchali, popř. zhruba v půlhodinové přestávce naobědvali a zase pokračovali. Chvilku šli po relativní rovině, pak střídali malé kopečky a pak zase tři hodiny z kopce. Naši průvodci byli zdatní sportovci, horolezci, s boulemi na rukou i nohou, takže každý kopec téměř vybíhali. Když někde počkali tak řekli něco v tom smyslu, že jsou rádi, že jsme v pohodě a že zase tudíž pokračujeme dále, abychom to k tomu autobusu do čtyř stihli.
Můžu říct, že tak tvrdě jak jsem prospala první čtyři noci jsem snad naposledy spala jako mimino a to bůhví jestli. Noční zážitky jdou naprosto mimo mě, takže například o noční bouři a našem vlajícím stanu jsem se dovídala až z ranního vyprávění, ve chvílích, kdy jsem se snažila rozlepit oči, obléci se, umýti se, nasnídati, sbaliti věci na cestu, nakrémovati všechny nezakryté části těla a do hodiny od probuzení sedět v autobuse. Když o tom tak přemýšlím, hodina je relativně hodně, ale tam jsem měla pocit že musím vše dělat poklusem, samozřejmě nevyjímaje celodenní tůry.

Na fotografiích však lze nalézt i lanovky.
To když člověk leze do kopce tři hodiny, vyleze nahoru a zjistí, že z druhé strany vede úžasný technický vynález, málem by ho trefil šlak, protože po třetím dni by snad každý netrénovaný člověk překonal veškeré zábrany a to i v podobě vážných závratí.

No, byl to zajímavý zážitek. Každý nenáviděl dlouhé sestupy, protože z nich bolely kolena, já sestupy milovala, protože jsem konečně mohla zhluboka dýchat.

V průběhu zájezdu byly naplánovány samozřejmě také odpočinkové dny. Dodnes mi však není jasné, jaký rozdíl spočíval ve dni "normálním" a ve dni odpočinkovém.
Oficiálně byly dva. V prvním jsme zvládli převýšení 1300 m nahoru i dolu (místo běžných zhruba osmiset) a ten druhý jsme si odpustili běžný polední odpočinek trvající 20 - 30 minut a k autobusu si to dali někteří z nás poklusem.

Mou jedinou útěchou v těchto těžkých chvílích (občas jsem měla pocit že i mým jediným kamarádem) byl můj fotoaparát. Nebýt jeho, netrmácela bych se denno denně do nekonečných výšin, do míst kde na každém kroku ubývalo kyslíku. To ON mě držel při životě, to ON mě inspiroval k dalším a dalším cestám, s touhou zachytit co nejvíce z těchto "zvláštních okamžiků" s vědomím, že alespoň tak si budu moci později vychutnat "pohodu" této dovolené a pokochat se nádherou hor.

Ano, uznávám, že hory jsou nádherné, ale mám pocit že krása hor spočívá v pokoře.
Ve zmobilizování veškerých sil člověka, jenž vydá při výstupu a té neskutečné úlevě a pocitu sebeuspokojení při zdolání vrcholu. Ten rozhled do okolí je pak už jen třešnička na dortu. Ostatně žít v těchto výšinách, pravděpodobně bychom poté obdivovali krásy potoků a řek, údolí a rovin.







 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama