Listopad 2009






Špindlerův Mlýn - Labská bouda

8. listopadu 2009 v 21:54 PŘÍBĚHY Z CEST
To se takhle ráno člověk probudí a je mu naprosto jasné, že se mu nikam nechce. Nejenže ví, že bude muset šlapat pár hodin do kopce, ale předzvěst nadcházejícího vedra,k tomu rozhodně nepřidá. Obzvláště, když nesnáší vedro a je alergický na slunce.

Samozřejmě jako každý den, když jde o hory , se mě Petr snažil přesvědčit jaký úžasný zážitek to bude, a že rozhodně v těch několika stovkách metrů nad mořem takové vedro nebude.

Z kempu jsme se vydali směr vrcholek, po zelené, - Labská bouda . Po hodině jsem byla červená snad až na zadku a při zoufalém lapání po dechu jsem si přála …….. nebýt. Sluníčko nabíralo na větší a větší intenzitě, přičemž stínu se paradoxně (v horách) nedostávalo. Petr se tvářil nerudně, neboť jsem odmítla jít dvoukilometrovou oklikou a já se tvářila nerudně, protože jsem měla pocit, že tohle vedro a kopec nemůžu přežít. S přibývajícími metry jsem stále víc a víc očekávala to chladnější počasí, o kterém mě můj miláček v kempu tak vehementně přesvědčoval. V době kdy jsme dorazili k prameni Labe, měla jsem již značné mžitky před očima a na živu mě udržovala jen mokrá čepice, jenž jsem si smáčela ve zdejším potoce zvaném Labe a jiných, málo četných potůčcích.

Po celou cestu jsme potkali zhruba dva lidi, proto nás oba udivilo kolik lidí je u pramene a na Labské boudě. Nezbylo než si klást otázku, zda do těchto míst nejezdí snad autobus. Vzhledem k mému psychickému zdraví jsem se však po této odpovědi raději nepídila, protože kladná odpověď by mě uvedla ve značnou zuřivost (ještě jsem však netušila, že odpověď se stejně za dva dny dozvím…..).

Zpět do kempu od Labské boudy jsme se vydali Harachovou cestou (modrá), což už bylo mnohem příjemnější, neboť jsem se nemusela potýkat s touhou zhluboka dýchat, pouze jsem se snažila přežít neúměrné vedro a slunce, jehož intenzita značně přesahovala 30 0 C.

Krkonoše - Špindlerův mlýn (autokemp)/pramen Labe

8. listopadu 2009 v 21:45 | Martina Machatá
Výchozí místo: Špindlerův Mlýn - autokemp Medvědín
Cílové místo: pramen Labe
Trasa cesty: Špindlerův Mlýn - autokemp Medvědín - po zelené na Labskou boudu /8 km/, po zelené na pramen Labe a zpět /2 km/, následně do autokempu Harachovou cestou po modré /9 km/
Délka cesty: 19 km cca 5,5 hod.

Navštívená místa: Labský vodopád, Pančavský vodopád




Krkonoše - Špindlerův mlýn (autokemp)/vodní nádrž Labská

8. listopadu 2009 v 21:13 | Martina Machatá
Výchozí místo: Špindlerův Mlýn - autokemp Medvědín
Cílové místo: Vodní nádrž Labská
Trasa cesty: Špindlerův Mlýn, vodní nádrž Labská a zpět
Délka cesty: cca 10 km















Ústecký kraj - Ústí nad Labem/Vrkoč

7. listopadu 2009 v 20:46 | Tomáš Vaněk
Výchozí místo: Ústí nad Labem
Cílové místo: Ústí nad Labem
Trasa cesty: Ústí nad Labem - Střekov - Vrkoč - Větruše - Vaňov - Ústí nad Labem
Délka cesty: cca 10 km

Z města na hrad Střekov, poté přes zdymadla k Vrkoči a výstup k vodopádu. Od vodopádu k Větruši a zpět do Ústí nad Labem.

Navštívená místa:
Zrcadlové a přírodní bludiště na Větruši , Vrkoč (vodopád)

Krušné hory - Boží Dar (Ježíškova cesta)

7. listopadu 2009 v 11:13 | Martina Machatá
Výchozí místo: Boží Dar (infocentrum)
Cílové místo: Boží Dar (infocentrum)
Trasa cesty: Ježíškova cesta
Délka cesty: 5,6 km; 12,9 km

Cesta je skvěle upravena - široká, vhodná pro kočárky, příp. i pro vozíčkáře. A potkávali jsme běžně lidičky na kolech.
Poslední úsek cesty sice vede po silnici a kazí trochu úžasný předchozí dojem, ale určitě se dá zvládnout.
Na trase je celkem 13 zastávek, přičemž 7 z nich spadá pouze na malý okruh.
Na každé zastávce je domeček, kde se plní úkoly, jenž děti (příp. rodiče) zapisují do Ježíškova zápisníčku (nutno před cestou vyzvednout v infocentru). Po odevzdání v infocentru děti obdrží malý dárek.

V Božím Daru je u infocentra umístěna socha Ježíška, kam může kdokoliv hodit pohlednici se známkou , kterou tu orazítkují Ježíškovským razítkem a na Vánoce pošlou na uvedenou adresu.




Ústecký kraj - /Ústecká jarní padesátka/

5. listopadu 2009 v 22:00
Výchozí místo: Ústí nad Labem
Cílové místo: Ústí nad Labem
Trasa cesty: Ústí nad Labem - Větruše - Vaňov - Dolní Zálezly - Dubice
- Homolka -Milbohov - Větruše - Ústí nad Labem
Délka cesty: 25 km

Navštívená místa:
Zrcadlové a přírodní bludiště na Větruši , Vrkoč (vodopád), Dubický
kostelík

České středohoří - Lovosice/Lovoš

5. listopadu 2009 v 21:55
Výchozí místo: Lovosice
Cílové místo: Lovoš
Trasa cesty: Lovosice - Vchynice - Radostice -
Košťálov - Režný Újezd - Březno - Velemín -Opárenské údolí - hrad Opárno - Lovoš - Lovosice
Délka cesty: 25 km

Český ráj - Sedmihorky/Trosky

5. listopadu 2009 v 21:52
Výchozí místo: Sedmihorky
Cílové místo: Trosky
Trasa cesty: Sedmihorky - Zlatá stezka Českého ráje - Trosky - Nebákov - Podtroseká údolí - Hrubá skála - Sedmihorky
Délka cesty: cca 24 km

Český ráj - Sedmihorky/Valdštejn

5. listopadu 2009 v 21:49
Výchozí místo: Sedmihorky
Cílové místo: Valdštejn
Trasa cesty: Sedmihorky - Valdštejn - Hrubá Skála - Kopicův statek - Doubravice - Sedmihorky
Délka cesty: cca 15 km

Krkonoše - Špindlerova bouda/Zlaté návrší

5. listopadu 2009 v 21:44 | Martina Machatá
Výchozí místo: Špindlerova bouda
Cílové místo: Zlaté návrší
Trasa cesty: Špindlerova bouda, po červené cesta česko polského přátelství - Petrova bouda - Dívčí kameny - Mužské kameny - Sněžné jámy - po žluté Labská bouda /cca 2,5 hod. ; 8,5 km/ - Zlaté návrší /2 km/ - po žluté Horní Mísečky (Jilemnická bouda) /3,5 km/ - po červené Bedřichov - Špindlerův Mlýn - kemp Medvědín /6,5 Km/
Délka cesty: cca 20,5km

Navštívená místa: Pančavský vodopád (zhora)

















Krkonoše - Špindlerova bouda/Sněžka

5. listopadu 2009 v 21:40 | Martina Machatá
Výchozí místo: Špindlerova bouda
Cílové místo: Sněžka
Trasa cesty: Špindlerova bouda, po červené cesta česko polského přátelství - Sněžka /9,5 km/ - Luční bouda - po modré Weberova cesta (podél Bílého Labe) - autokemp Medvědín /12,5 km/
Délka cesty:
cca 22 km , cca 5,45 hod.

Navštívená místa:
Welky Staw (největší přírodní jezero Krkonoš),
Maly Staw (ledovcové jezero)

















Dolomity - s cestovní kanceláří

5. listopadu 2009 v 21:25 | Martina Machatá |  PŘÍBĚHY Z CEST
DOLOMITY 2005 - ITÁLIE
16.07.2005 - 23.07.2005

Stále žiji. A jak jsem říkala, když přežiju letošní dovolenou, přežiju snad už všechno.
Na dovolené jsme byli v Dolomitech. Do poslední chvíle jsem doufala, že cestovka zkrachuje, bohužel mi nebylo přáno.
Vím, že 7 dní se v poměru lidského života jeví jako zanedbatelná doba, ale říkám si, že některé zážitky v životě bych si i ráda odpustila.
Ještě že jsem dovolenou měla tři týdny, tudíž jsem měla čtrnáct dní, abych se z toho zážitku vzpamatovala.

Upozornění: Pohled na svět je velmi relativní a rozdílný. Dnešní moudří psychologové tvrdí, že ženy i muži mají odlišné vnímání.
Pokud někdo miluje hory, nechť prosím následující řádky nečte, v rámci uchování duševní pohody.

První den nás vyložili po nočním přejezdu pod horami, a tak v půl deváté, rozespalí, nevědoucí co nás očekává, jsme vyrazili na první výlet.
Zívající, se slepenýma očima jsme až tak nejlépe nevnímali našeho hlavního průvodce Borka, jenž nám dával první radu, která by byla poměrně důležitá, pokud bychom si jí přehodnotili podle svého. Radil nám, abychom si cestou zpět od horské chaty stopli auto, což údajně není problém, neboť sem do hor jezdí lidé shovívaví a přátelští.
V řeči nás žen by měla tato věta však znít: - stopněte si k horské chatě nějaké auto, náš autobus vás tam nevyveze, abychom nemuseli platit mýtné.
A tak zatímco převýšení prvních stovek metrů ostatní pohodlně vyjeli, my, čeští "zdatní" turisté jej vystoupali. Nebyla to chůze nikterak pomalá, neboť jak jsme později zjistili, byli jsme zhruba o hodinu a půl rychlejší, než psali v průvodci.
Myslím, že již po první půl hodině jsem začala rudnout.
Vztek se mísil s touhou přežít.
Nedostatek kyslíku mě zcela zaměstnával a tak není divu, že místo kochání se krajinou jsem se snažila přemluvit své plíce o rychlejší výměnu vzduchu nutného k přežití.
Naše průvodkyně Helenka, malá šlachovitá horolezkyně, zvyklá na roky tvrdé dřiny spolu s jedním členem naší výpravy (později jsme se dozvěděli, že Dolomity bere pouze jako malý trénink pro výstup na Mont Blank) první stoupání k horské chatě téměř vyběhli.
Pravda, chvílemi se pozastavili, aby zjistili jaké jsou ztráty, ale v jejich očích se bohužel nezračilo žádné nadšení z toho že všichni ještě žijeme, nýbrž jsem je podezřívala, že jsou značně rozladěni z naší pro ně málo svižné chůze.
Po dvouhodinovém výstupu Helenka nadšeně volala vedoucímu druhé skupiny, že jsme již nahoře, mnohem dříve, než se předpokládalo, všichni to v pohodě zvládli a nikdo se ani nezadýchal.
Během mé touhy konečně zhluboka dýchat jsem se snažila přesvědčit Petra ať jí řekne, že já v pohodě až tak nejsem a rozhodně jsem se zadýchala.
Marně.
A měl pravdu. Člověk vydrží hodně.
Ostatně je až neuvěřitelné, kolik člověk nabere sil, když si myslí, že to nejhorší má už za sebou.
Dnes už bych tak naivní nebyla. Pokud nejste na cestě zpět, nikdy nevíte co vás ještě čeká…
Po dvacetiminutové přestávce jsme se opět vydali na cestu. Asi tak zhruba půl hodiny bylo příjemných. Pak začalo prudké klesání a opět stoupání…..
Co dodat. Cestou zpět od chaty k autobusu jsme si nakonec auto nestopli, protože jsem se domnívala, že se alespoň cestou dolů pokochám a uvidím to, co jsem neviděla cestou nahoru. Jenže to jsem ještě netušila, že cestou dolů nepůjdeme pomalu, i přestože máme čas, ale abychom nevyšli ze cviku, téměř si to seběhnem.

Den jsme završili snahou zatlouci kolíky ke stanu, což se ukázalo, že i taková banalita může být "lehčím" problémkem, neboť během deseti minut jsme měli zohýbané všechny nové kolíky u nového stanu.

Celý zbytek zájezdu už pak probíhal v podobném stylu. (kromě zatloukání kolíků).

Ráno v půl deváté nás vždy u některého kopce vyložil autobus, pak jsme zhruba tři hodiny šplhali do kopce, nahoře se chvíli vydýchali, popř. zhruba v půlhodinové přestávce naobědvali a zase pokračovali. Chvilku šli po relativní rovině, pak střídali malé kopečky a pak zase tři hodiny z kopce. Naši průvodci byli zdatní sportovci, horolezci, s boulemi na rukou i nohou, takže každý kopec téměř vybíhali. Když někde počkali tak řekli něco v tom smyslu, že jsou rádi, že jsme v pohodě a že zase tudíž pokračujeme dále, abychom to k tomu autobusu do čtyř stihli.
Můžu říct, že tak tvrdě jak jsem prospala první čtyři noci jsem snad naposledy spala jako mimino a to bůhví jestli. Noční zážitky jdou naprosto mimo mě, takže například o noční bouři a našem vlajícím stanu jsem se dovídala až z ranního vyprávění, ve chvílích, kdy jsem se snažila rozlepit oči, obléci se, umýti se, nasnídati, sbaliti věci na cestu, nakrémovati všechny nezakryté části těla a do hodiny od probuzení sedět v autobuse. Když o tom tak přemýšlím, hodina je relativně hodně, ale tam jsem měla pocit že musím vše dělat poklusem, samozřejmě nevyjímaje celodenní tůry.

Na fotografiích však lze nalézt i lanovky.
To když člověk leze do kopce tři hodiny, vyleze nahoru a zjistí, že z druhé strany vede úžasný technický vynález, málem by ho trefil šlak, protože po třetím dni by snad každý netrénovaný člověk překonal veškeré zábrany a to i v podobě vážných závratí.

No, byl to zajímavý zážitek. Každý nenáviděl dlouhé sestupy, protože z nich bolely kolena, já sestupy milovala, protože jsem konečně mohla zhluboka dýchat.

V průběhu zájezdu byly naplánovány samozřejmě také odpočinkové dny. Dodnes mi však není jasné, jaký rozdíl spočíval ve dni "normálním" a ve dni odpočinkovém.
Oficiálně byly dva. V prvním jsme zvládli převýšení 1300 m nahoru i dolu (místo běžných zhruba osmiset) a ten druhý jsme si odpustili běžný polední odpočinek trvající 20 - 30 minut a k autobusu si to dali někteří z nás poklusem.

Mou jedinou útěchou v těchto těžkých chvílích (občas jsem měla pocit že i mým jediným kamarádem) byl můj fotoaparát. Nebýt jeho, netrmácela bych se denno denně do nekonečných výšin, do míst kde na každém kroku ubývalo kyslíku. To ON mě držel při životě, to ON mě inspiroval k dalším a dalším cestám, s touhou zachytit co nejvíce z těchto "zvláštních okamžiků" s vědomím, že alespoň tak si budu moci později vychutnat "pohodu" této dovolené a pokochat se nádherou hor.

Ano, uznávám, že hory jsou nádherné, ale mám pocit že krása hor spočívá v pokoře.
Ve zmobilizování veškerých sil člověka, jenž vydá při výstupu a té neskutečné úlevě a pocitu sebeuspokojení při zdolání vrcholu. Ten rozhled do okolí je pak už jen třešnička na dortu. Ostatně žít v těchto výšinách, pravděpodobně bychom poté obdivovali krásy potoků a řek, údolí a rovin.